JISKRY V TEMNU
FRANT. BEDNÁŘ JISKRY V TEMNU OBRAZY ZE ZÁPASŮ ČESKÉHO ČLOVĚKA 1938
ÚVODEM. Ve stínu dnů vychází tato knížka, výzva minulosti k bojovníkům o přítomnost a budoucnost. Srdcem lidi dobré vůle kráčí úzkost před zítřkem. Rámec dvacátého výročí Československé republiky jest v křiklavém odporu k radostným vzpomínkám na osvobození. Evropa, nositelka kultury, je vnitřně rozvrácena. Jedni nahradili víru v ducha násilím a tvrdou pěstí, která neuznává obecných zákonů mimo svou vlastni vůli. Druzí hledají cesty, na nichž by se odcizení národové znova sešli v plodné spolupráci. Na křižovatce tohoto myšlenkového bloudění stoji československý národ. K němu jsou obráceny zraky Evropy, zda osvědčí svou pevnost a nezradí, nevzdá se duchovních základů své svobody, zásad věčných, všelidských. K němu volají dnes především jeho vlastni dějiny. Z nich jsem vybral obrazy, opírající se o události z nejhlubšiho útisku. Mají ukázati, jaká síla naplňovala porobený lid v boji o svobodu svědomí a jaké oběti dovedli předkové přinášeti. kde šlo o statky nejvyšši. Knížka vychází jako projev vděčnosti za dary, kterých se dostalo církvím svobodou státu, jež umožnila spojeni českých církvi evangelických. F. B.
U TAJNÝCH PRAMENŮ. (1710) Na Novoměstsku se otevíralo jaro. Stráně byly sice ještě posety sněhem, ale jeho pokrývkou již prorážela tmavá barva polí a tu a tam bylo viděti i suchou slámku, která zbyla na strništi od podzimu pod slabou vrstvou sněhovou. Dni se prodlužovaly, noci bylyí sychravé a mlha visela nad krajinou, neklamné to znamení, že se jaro sice blíží, ale bude ještě dosti dlouho bojovati s ustupující zimou o vítězství. Vozovou cestou od Divišova šel mladý muž, asi třicátník; podle šatu bychom soudili na nádeníka nebo pláteníka, který jde za prací nebo obchodem. Opíral se sice o hůl, ale postava svědčila o plné tělesné síle a odvaze. Cesty patrně neznal; nad vesnicí se zastavil a pohlížel přes údolíčko na jih. Tam byl kostelík a nad vesnicí hřbitůvek. Poutník se zamyslil a uvažoval. Potom — schylovalo se k večeru — opatrně odbočil od cesty napravo stezkou, jež vedla k poslednímu stavení; bylo skrčeno téměř nad vesnicí, odkud se otvíral pohled na dvě cesty; jedna šla od Olešné k Novému Městu, druhá k Divišovu. Muž hleděl na ně a po krátkém váhání vešel do dřevěné budovy. Ze síně statku vyšel na dvůr hospodář. Na jeho tváři byla nedůvěra a obava. Ale nepromluvil slova. Příchozí vyčetl otázku a promluvil sám. „Dobrý večer, hospodáři! Jsem tu dobře u Ba- labánů?“ 7
Balabán zaryl ostrý pohled do tváře příchozího: viděl, že to není obličej muže, který pracuje těžce na polích; také přízvuk jeho řeči svědčil o cizinci. „Jseš u Balabánů. Pojď dále!“ . Ve světnici bylo prázdno. Host se rozhlédl. „Přináším pozdrav od bratří ve Sloupnici.“ Balabánova tvář se rozjasnila. Počal chápati. Pozdrav — od bratří...? Kterých? „Od bratří u víře. Jsem Daniel Stránský. Snad jsi slyšel to jméno... ? Balabánova ruka se vztáhla radostně k hostu. „Ctihodný pane, jest to možné?... Ty — a ke mně? Jaká to radost, jaká to radost... Posaď se — já zavru dveře, aby nás snad někdo ne- vyrušil------Víš, časy jsou zlé-----------“ „Baže jsou, milý bratře. Prchám od svého stád- ce. Byl jsem zrazen, udán, a jen stěží jsem uprchl... Těžce zkouší Hospodin svůj lid, a jsme dnes jako stádce rozprášené...“ Trvalo několik okamžiků, pes na dvoře byl puštěn z řetězu, dveře byly zavřeny, a ve světnici stála u hosta Balabánova žena. „Máme, Marie, vzácného hosta. Bratr kazatel Stránský přišel, aby nás potěšil v naší osamocenosti. Připrav něco na posílení — a bratře kazateli, odlož, aby sis odpočinul. Jak jsi se sem dostal?“ Stránský vyprávěl. Po deset měsíců se skrýval ve Sloupnici — a byly to požehnané chvíle. Bratři jej dovedli chrániti před zrakem slídilů a nikdo z nevěrných netušil, že se každé neděle, někdy i 8 jindy, konají shromáždění. Přicházeli k nim tajní
vyznavači Beránkovi z Proseče, Telecího, Džbánova, Heřmanic, ano i z Jimramova. Až pojednou rychtář se zalekl a udal vrchnosti, že se ve Sloupnici zdržuje „predikant“. Ale Bůh Stránského chránil: než přišli pochopové, uprchl. Zastavil se v Proseči, kde mu prokázali s nebezpečím vlastním mnoho dobrého Kadlecovi. Potom byl v Telecím; snad celá vesnice se nabízela, že ho bude chrániti; u Lukášovy lípy se sešli naposled, aby se potěšili slovem Božím. Také Borovničtí, zvláště Martinovských, se s ním rozloučili. V Jimramově bylo nebezpečno, protože bratr Uher a ostatní jsou stále pod dozorem. Ale přece získal chvíli, aby mu řekli, kam by se měl obráfiti. V Unčíně byl jen na skok u Studených. Ti mu sdělili, že najde bratry v Rozsochách u Krejčích. A Krejčí jej vyprovodil až k samé Olešné, ukázal mu, kam se má obrátiti, aby našel příbuzné u víře... Toho večera sice byla u Balabánů brzy tma, ale za zastřenými okny se vyprávělo dlouho do noci. Na stole byla otevřena bible a zazněl dušený zpěv z bratrského kancionálu. A když uhasí svit louče, na posteli vyprávěl Stránský o osudech Božího lidu v posledních letech. Jest sice v českých zemích šlapán až v prach, ale světlo Boží zhašeno nebylo. Stránský sám jest ze Slovenska, kde Boží slovo má alespoň částečnou svobodu a lid se shromažďuje v chrámích, aby se posiloval u víře a slavil Boží hod podle Božího slova pod obojí způsobou. A v Německu, v Žitavě a okolí, jest mnoho tisíc českých evangelíků, kteří se těší ze svobody a dokonce posílají 9
tajným bratřím ve staré vlasti nové knížky... Boží lid musí tuto těžkou zkoušku překonati — a jistě vzejde jednou svoboda v zemi Beránkově... Jaké to byly modlitby, které se toho dne vznášely z dřevěného domu v Olešné k nebesům! Bala- bán nemyslel na nebezpečí, ve které se sám vydával. Jeho napětí se soustřeďovalo na to, jak uchrániti vzácného hosta před nebezpečím. A ještě večer naznačil Stránskému, jak bude u něho ukryt. Má tajnou komůrku, kam ukládá své knihy a zásoby před zraky slídilů. Tam umístí Stránského — a zaradoval se ještě více, když uslyšel vděčná slova: „Věděl jsem, že mne Bůh vede do odvážné náruče bratrské. A co bys tomu, drahý bratře, řekl, kdybychom zde u tebe slavili svátou večeři Páně s druhými věrnými z okolí?“ Druhého dne Balabán časně zrána odešel, a nebylo známo, kam. Jeho cesta vedla kamsi do dálky, přes Rozsochy k Jimramovu a odtud k Daň- kovicům a Německému. Když se vrátil, bylo již pozdě večer, vlastně v noci, ale jeho zrak zářil divným světlem odhodlání a vnitřní radosti. Čtvrtého dne potom — bylo to v pátek — Balabán pevně potřásl pravicí Pavlu Kašoví z Divišova. A ještě se řádně neuvítali, přicházel zadním vchodem, celý zablácen, další host, Josef Hamřík z Blažkova. S Kašou se znal již dříve, a proto se jejich hovor ihned obrátil k společnému pokladu duše. Vyprávěl, jak seděl po několik měsíců na brněnském Špilberku. Propustili jej, ale má se hlá- 10 šiti pravidelně u děkana velkomeziříčského, jaké
dělá pokroky u víře. Kaša měl nesnáze s farářem v Rozsochách; našli u něho knížky bratrské a vynutili slib, že bude věrným církvi katolické a že se vzdá bludů kacířských. A již zase vstupoval nový host do nízké světnice: s Hamříkem se neznal, ale Kaša jej uvedl: jest to bratr Pustina z Vojtěchova. I ten měl z čeho se vyzpovídali. Jeho děti stály na rozcestí, zda se mají zříci víry otců nebo zůstati věrnými. A zase po chvíli noví příchozí: Jakub Štěrba z Rovečného a Vítek z Kundratic, a Křenek z Blažkova, kteří s radostným vzrušením podávají všem pravice, a za nimi za chvíli Pavel Sklenář z Bratrušína, a Martinek a Kadlec z Rovného, kteří přišli odděleně, aby to nebudilo pozornost, a zase noví a noví příchozí, Studený z Unčína, Mikuláš Síťař z Jimramova, Jakub Švec z Borovnice, Jan Matuška ze Strachujova, Jan Jakob z Daňkovic. A poslední přichází František Švec z Hamrů. Všichni jsou vzrušeni. Neviděl nás někdo? Nebudili jsme pozornost? A odpověď zní: přicházeli postranními cestami, aby jich nikdo neviděl, a když se s někým setkali, ptali se na věci hospodářské; jeden hledal dobrého tažného koně, druhý dobrou dojnici, jiný pěkné lněné semeno, a na oko odcházeli z vesnice, aby se potom zase za přítmí vrátili... Ale kde jest ten, k vůli němuž přišli? Na očích všech visí tato otázka. Neodvažují se však ji vyslo- viti. Vědí, že jest nutno býti opatrným. A jejich hovor se točí kolem osobních bojů. V každé vesnici již oheň uhasíná. Odpadají synové věrných otců a matek. Bible se odebírají. Co bude dále? Jest 11
naděje? Mají odejiti — anebo vytrvati, až přijde chvíle svobody a vzejde nový den? Připomínají si slova Písem, zvláště ze zajetí lidu izraelského v Babylóně, a ze služby otroctví v Egyptě. Ale všichni cítí: jest nám potřebí pomoci, posílení a povzbuzení. Zatím se nad Olešnou snesla noc. Hosté sedí u stolu, kde jim starostlivá Balabánová předkládá chléb, mléko a máslo, vše, co selská domácnost může podati. A potom ještě jednou se Balabán přesvědčuje, že není nebezpečí. Pes na dvoře jest puštěn z řetězu, dveře jsou pevně zavřeny, okna zastřena, u domu stojí v potají stráž, aby dala hned znamení, kdyby se blížilo nebezpečí. Balabán přistupuje ke skříni — a odstavuje ji. Za ní se otevírají dveře — a z nich vystupuje mladý muž — Daniel Stránský. „Buďte vítáni, drazí bratři v Kristu, bratři u víře Beránkově!“ Jednomu po druhém podává ruku. S některými se vítá jako se známými. Byli návštěvníky jeho služeb Božích ve Sloupnici, a nejednou v jejich domácnosti, netušen okolím, podával jim zvěst evangelia, přinášel duchovní posilu a potěchu. Ztlumeným hlasem se dává do hovoru. Žasnou, jak je všechny zná. Ptá se, co dělají „tajní“ bratři v Daň- kovicích, ptá se Rovečských, zda se stýkají s Oleš- nickými. A překvapuje Hamříka, když jmenuje bratry z Velkomeziříčska a ptá se na jejich věrnost a jejich boje. Přítomní tisknou jeho pravici a vyptávají se. 12 Opakuje, co řekl při svém příchodu Balabánovi.
Jsou dnové zlí. Belzebub hodlá zkaziti dílo Kristovo. Ale tomu tak bylo již od dávných dob. Již národ izraelský trpěl v otroctví, trpěl pro své hříchy, ale také, aby se prokázala věrnost Božího lidu uprostřed národa převráceného. A Boží lid nesmí ztrá- ceti nikdy naděje. V doufání jest síla naše, praví Písmo. Ale musíme se stále vraceti ke Kristu, tomu Beránku Božímu, který snímá hříchy světa, aby nás posiloval svým duchem, abychom se nestali nevěrnými... Proto největším požehnáním jest pro nás svátá večeře Páně, a tu chceme dnes, ve chvíli soužení, slaviti ke své posile... Musíme Bohu vyznali svůj hřích, aby se nad námi pro Kristův kříž slitoval... A musíme společně přijímati chléb a víno Páně, abychom potom dovedli společně vzdorovati Antikristovi... Slova Stránského končila modlitbou, při které všichni padli na kolena. Mužové se nestyděli za své slzy. Cítili svou slabost, svou hříšnost — a vyznávali celým srdcem, že jediné Bůh je může dostatečně posíliti, aby ve svém boji nepodlehli... A na konec se společně hlasitě spojili v dušené modlitbě Otče náš... A zapomněli, že před nimi stojí muž v prostém šatě, jako byl jejich. Kazatel Stránský drží před jejich zrakem chléb a vznáší malý kalich... A jeho ruka ulamuje z chleba a dává každému z nich, a podává kalich Páně, který jim připomíná Páně krev, prolitou v největším utrpení za spásu světa na kříži Golgatském... Hodiny plynou, a Stránský hovoří, posiluje je, znovu a znovu se s nimi modlí; mužové se mu 13
svěřují s nebezpečím, v němž jsou ve svých rodinách a ve svém okolí. A jejich zrak se rozzařuje, když jim připomíná Stránský slova Písem, která jako balsám padají na jejich vyprahlá srdce. A znovu se rozhovořují, co by se mělo na Českomoravské vysočině dělati, kde jest tolik věrných Božímu slovu. Stránský vypráví, jaká jest jeho cesta. Musí uprch- nouti na Slovensko, ale dříve ještě posílí věrné na Meziříčsku a na jižní Moravě. Bude pečovati o to, aby bratři dostávali knihy ze Žitavy a netrpěli duchovním nedostatkem. K jitru se shromáždění rozchází. Koná se porada, jak by měli jiti, aby to nebudilo pozornost. Ještě jednou padají na kolena a v modlitbě poroučejí Bohu svou věc, své utrpení, svůj národ a svou skrytou církev, i kazatele, který je tak potěšil ... Podávají sobě ruce, líbají se vroucně, slibují si, že se neopustí... Jeden po druhém odchází ze stavení Balabá- nova. Poslední mizí ten, kdo má nejblíže, Kaša z Divišova. A Daniel Stránský mizí opět v tajné komoře, aby se osvěžil odpočinkem na dalekou cestu. Jest vděčen Bohu za to, co dnes vykonal. Kdyby tak věrní ve Sloupnici věděli, co se dnes odehrávalo v Olešné! Druhého dne Daniel Stránský odpočíval. A když v neděli ráno za úsvitu opouštěl Olešnou, popatřil na vesnici s vděčností a řekl Balabánovi, který jej doprovázel na kus cesty na Meziříčsko: „Tam ten dům Páně ještě dnes má znamení, že 14 se v něm konaly služby Boží podle slova Božího...
ti, kdo odpočívají na hřbitůvku u kostelíka, jsou dnes před tváří Boží a vidí, že bojovali za pravdu... Ale, věřím, že přijde den, kdy také v Olešné zase bude svoboda slova Božího a nadejde po dnech pláče den prozpěvování a po duchovní porobě den duchovního vzkříšení. Bůh, náš Otec nebeský, buď s tebou, bratře Balabáne! Děkuji ti za všechno, pozdravuj ještě jednou manželku Marii — a všechny bratry, kteří byli účastni u tebe kalicha Páně! Až k vám dojde Matěj Maxa z Morkůvek za Brnem, snad se dovíte více, co se se mnou stalo.“ A jeho kroky se obrátily k horám, za nimiž se skrývalo Velké Meziříčí. * Bylo již po žních a na Kloboučku se slunce opíralo o pestrá pole. Je to zvláštní pohled: úzké pruhy země se táhnou do dáli a zdá se, jakoby jejich zorané brázdy hrály různou barvou: to stíny mráčků, za nimiž se na okamžik skrylo slunce, padají na jinak oslněnou zemi, a jinde světlá hrouda jest vystřídána širokým kruhem omice zcela černé. Tu a tam šel za pluhem muž v světlém režném obleku vlastní výroby, bos, s malým kloboučkem na hlavě. Bylo krásné odpoledne, přímo posvěcené tichem. Nikde ani živé duše na cestách. Kde byl živý tvor, byl sehnut nad svou prací. A přece nad Klobouky někdo šel. Zřejmě spěchal a volil necestu, plíže se vinohrady a brambořištěm k lesu, od něhož byl krásný široký pohled do dalekého kraje. Tam na východě byl Krumvíř, za ním Terezov a v dálce Čejč, po boku Brumovice, 15
rozložené jako na dlani, a dole pod strání se otvíraly za „dvorkem“ Morkůvky. Chodec zřejmě spěchal. Za půl hodiny vešel do mlýnka za Morkůvkami. Byl to mlýnek malý a bylo podivem, jak může někoho uživit. Mlynář Maxa také nevynikal blahobytem, zvlášť když dětí přibývalo. „Vítám tě, Matouši!" „Dobré odpoledne. Matěji, je zle! Za chvíli přijdou k tobě drábi z Klobouk. Přišlo udání, že se u tebe skrývá bratr Daniel Stránský. Vrchní se strašně rozlítil, když dostal o tom zprávu, a nedal pozor, že poslouchá Madla. S Pánem Bohem — a ať tě nenajdou!“ Rychlý posel zmizel a Maxa vyměnil se ženou několik slov. Vzal s sebou balíček a pádil k Pole- hradicům, aby zmizel v jejich lesích. Z pokraje lesa již viděl světlé kabáty drábů a panský kočár kloboucké vrchnosti. Pobledlá Maxová uctivě vítala pány, ale její pozdrav nebyl opětován. „Kde máš muže?“ „Nevím, milostpane, kde je. Odešel již před týdnem za nějakou prací, a neřekl, kam. Chce nám něco vydělat, abychom v zimě netrpěli hladu.“ „Uvidíme hned, a možná, že s tvým mužem najdeme také někoho jiného, lůzo prolhaná!“ Drábi vpadli do domu, a bylo slyšeti rány a usedavý pláč dětí. Maxová jako rozzuřená lvice skočila mezi dráby a děti. „Hledáte muže, tak hledejte, ale děti mně 16 nechte, ty udělaly ještě méně zlého nežli muž!"
V odpověď zazněla rána na její tvář. Byl to vrchní, který ji zasáhl. „A to se, chlapi, nestydíte? Což nemáte sami také děti? Kdyby vám tak někdo vaše děti bil bez pncmyl A znovu padla rána vrchního. Zraky drábů se setkaly se zoufalým pohledem ženy a odvrátily se. Šafář se zachvěl. « Maxová držela jedno dítě v náručí a dvě se jí skrývaly v sukních. Drábi prohledali celý dům. Zatím se před stavením srotil zástup morkův- ských. Lidé přibíhali z blízkých polí, plní potu na těle a hrůzy v obličeji. „Děti tam bijou — katani...“ „A to dělají chlapi z naší krve, nesťydové.“ Nejeden sedlák měl v rukou motyku, jak přiběhl s pole, a držel ji pevněji nežli bylo obyčejem. Situace se stala hrozivou. Vrchní pohleděl na zástup více než stohlavý a spočetl své pomocníky. Byli jen čtyři. Kdyby tak někdo dal povel k útoku, živý by se do Klobouk nedostal... Počal Maxovou vyslýchati. Jeho hlas, třeba rozhodný, byl již značně mírnější. „Milostivá vrchnost dostala zprávu, že tvůj muž skrývá tajného predikanta Stránského.“ „To není pravda.“ „A není také pravda, že tvůj muž jej zval až u Nového Města a že pozval také tajné kacíře, aby konali nedovolené schůzky?“ 17
„Kdo foto může říci?“ „Důstojný pan farář Žák z Nového Města to ví lip nežli ty. Buď tě tvůj muž podvádí a tropí, čeho nevíš, a pak je tvou povinností, abys ho nekryla, nebo to víš také, a pak tě čeká těžký trest.“ „Matěj nikdy nic špatného nedělá.“ „To musí vědět milostivá vrchnost. My víme, že je kacíř, a to je to nejhorší, co může člověk dělat.“ „Jak můžu odpovídat za něho, když není doma?“ Drábi vyšli před dům zklamáni. Hledali mamě, ačkoliv prohledali každý kout i hluboký sklep u mlýna. Vrchní vyšel k zástupu, uvítán posupnými pohledy mužů i žen. Slyšeli každé slovo. „Hledáme Maxu. Kdo ví, kde je?“ Zástup mlčel. Teprve za chvíli zaznělo: „Nevíme.“ „A kdy jste ho viděli? Je přece doma!“ „Kdopak se o něho stará? Vždyť přece už od mládí chodí na výdělek do světa. Musí být z domu již přes týden.“ To se osmělil mladý Krhánek, soused Maxův. A druzí přisvědčovali. Chýlilo se již k večeru, když nemilá návštěva opouštěla Morkůvky. Drábi se zastavili ještě v několika domech, u Malinků a Bulů, i u Kyncla pod kopcem. Ale nikdo nemohl podati o Maxovi zprávy, ačkoliv otázky zněly přísně a drábi se chtěli vlicho- tit do srdce morkůvských. Na cestě ke Kloboukám vůz vrchního předejel 18 a šafář a drábi šli pěšky.
Mlčeli. Až za dvorem šafář rozvázal. „Víte, chlapi, že ta ženská má pravdu? To je nějakýho týrání — a člověk ani neví, proč to vlastně je. Nějaký farář z hor si smyslí, někoho udá — a my musíme dělat takovou práci...“ „Což, tys na to zvyklý a už jsi něco prodělal, ale co já, když tu ženskou znám od maličkosti? A je to pořádná ženská----------nikdo nikdy nemohl na ni říci nejmenšího. Pracovitá jako kůň, čistotná, nikdy žádných klevet od ní člověk neuslyší — a pro muže by šla do ohně." „Tak proč jsi bil její děti?" „Mne to ani nenapadlo. Děti vřískají a ještě se pletou do věcí, po kterých jim nic není. Tak jsem se nějak zapomněl — a myslel jsem, že snad něco prozradí...“ „A málem bys nám býval pěkně zatopil. Což, kdyby býval někdo ti dal z těch sedláků motykou? Ani jeden by z nás neodešel živý do Klobouk...“ „Je to práce" povzdechl šafář. „Nejlíp je dělat jen to, co musíš dělat. Když mám hledat, budu hledat, když bít, tedy budu bít, ale víc neudělám ode dneška ani za mák.“ Večer psal vrchní odpověď brněnskému soudu, že pátrání po Maxovi bylo bezvýsledné. Celá vesnice dosvědčuje, že již delší dobu není v Morkův- kách, a bývá to jeho zvykem, že jako mlynářský vždycky odchází na několik měsíců, aby si něco přivydělal. Ačkoliv byla provedena přísná prohlídka ve mlýně a okolí, nebylo možno vypátrati ani Maxu, 19
ani tajného predikanta, který se podle udání z Nového Města prý tam skrývá. Vrchní svou zprávu zřejmě zmírnil. Vzpomínal na hrozivé tváře morkůvských a jeho myslí problesklo, že mohla prohlídka dopadnouti velmi špatně pro něho. Snad by se potom někdo z morkůvských dostal na šibenici, ale jemu by to již neprospělo. Nerad by ještě jednou byl pověřen takovým nepříjemným úkolem ve vesnici, kde je půda tak sopečná... A skoro současně se do mlýna morkůvského, zatím ztichlého, vloudil stín. Mladý Krhánek se nejprve přesvědčil, zda není svědka, který by poslouchal jeho slova, a potom se krátce zeptal Maxové: „Je dobře ukryt?“ „Odešel do polehradických lesů — k Hložku. Však víš, kde to je. Je tam pěkný loch, kde se skryje bezpečně.“ „Podívám se v noci za ním a donesu mu něco, co by mohl potřebovat. Noci budou zakrátko chladné — a trochu vína s vodou uhasí žízeň. Knihy máš schované?' Maxová s klidem odpověděla: „Těch nikdo nenajde. Řekni Matějovi, jak to dopadlo. Dá Pán Bůh, že se teď tak brzy neodváží, když viděli, že je to marné.“ „Člověk nikdy neví. Stačil by jeden zrádce, a byli bychom ztraceni. Ale z našich lidí můžeš mít radost. Měl jsem strach, že se na vrchního a dráby vrhnou. Na ty můžeme spolehnout. Hůře by bylo, 20 kdyby se někdo z radosti nepozorně prořekl před
brumovskými. Tam jsme již hodně pomíchaní — a vedle pevných jsou vlažní a dokonce zjevní nepřátelé slova Božího.“ „Pánu Bohu buď poručeno — a tobě Pán Bůh odplať!“ „Neděkuj. Dostali jsme od Matěje víc než mu můžeme dáti. Jen aby bratr Stránský byl v bezpečí!“ „O to se nestarej. Věřím, že jej Bůh bude chrá- niti i nadále. Ale mám obavu o bratry v horách. To nás musel někdo zradit. Matěj již tam nesmí veřejně chodit. Na mlýnech by ho někdo poznal a jistě udal. Ale snad i tam Pán Bůh pomůže — Jemu budiž všechno poručeno.“ „Zítra ti řeknu, co vzkazuje Matěj. Bude na tě hrdý, že jsi tak vzdorovala.“ „Kdo by nevzdoroval, když jde o lidskou duši?“ Matěj Maxa jakoby do vody zapadl. Uplynul rok, potom druhý, a mlýnek v Morkůvkách vedla jeho žena. Vždy měla dosti práce, i když v Kloboukách vyrostly větrné mlýny dva a v Brumovicích jeden. Staří přátelé na Maxu nezapomněli. Až potom, když kloboucký vrchní náhle zemřel a šafář byl přeložen až do Bošovic, pojednou se Maxa objevil ve mlýně. A ku podivu, nikdo z jeho dobrých známých ho nevítal, že se dlouho neviděli. Maxa jen stiskl ruku příchozím a suše děl: „Pán Bůh vám to odplať, co jste mně v mých úkrytech prokázali! Nikdy vám toho nezapomenu. A bratr Stránský vzkazuje, abyste byli i dále stálí a nepohnutelní u víře.“ 21
NEUHASÍNAJÍCÍ NADĚJE. (1710) Ve mlýně u Šimků pod louckým dvorem u Pro- setína bylo živo. Nebyl to mlýn velký, jako jsou na Svratce v Koroužné nebo ve Štěpánově, kde hučí proudy vod po celý rok. Živil své jedno složení úzkým potokem, jenž vytékal z louckého rybníka. Ale hospodáři sem jezdili rádi. Snad jim byla cesta do Prosetína pohodlnější nežli trmácení úzkým úvozem do údolí Svratky; ale spíše raději viděli mlynáře Šimka. Byl to zvláštní člověk, přívětivý ke všem, ale přece poctivě otevřený, i když někdy řekl méně nežli bychom čekali. Bylo na něm viděti, že jaksi stojí výše nad svým okolím; pěkně se vyjadřovala skoro byste mysleli, že hodně čte, kdyby čtení knih nebylo zakázáno, protože kacířské byly pobrány a jiných v širokém okolí nebylo. Na jeho slovo bylo lze spolehnouti. Slíbil-li, že hospodář bude mlíti v úterý, mohl přijíti určitě v úterý; nepřišel-li sám, jistě dostal mouku ze svého obilí, pěkně roztříděnou a dobře naváženou. Dnes se sešlo před mlýnem několik hospodářů jako na zavolání. Již dávno si vyřídili svou věc, ale nechtělo se jim domů. Byl jeden z krásných podzimních dnů, kdy je volněji, po práci na polích, a jasné slunce jakoby naposled ožilo před zimou. Pod lipou seděli muži na kládách a hovořili. Byli tu hospodáři z Prosetína, z Rozseče, někteří z Louky a dokonce 22 jeden ze Lhoty.
Vzpomínalo se na poslední události v rozházených vískách. Na Kunštátě dostali nového správce a s obavou čekali, jak s nimi bude zacházeti. Robota byla těžká, zvláště když si vrchnost smyslila, aby se pracovalo až v Kunštátě a ne na dvoře Lamberku u Olešnice, který byl blízko. Čekali, kde se bude v zimě letos kácet dříví, a kam je budou odvážet. Jistě to bude někde v revíru rozsečském nebo u Hodonína; ale jen kdyby jim neukládali voziti dříví až někam do fary v Sulíkově nebo snad za Kunštát! U farářů se jim nikdy nedostane přívětivého přijetí, když řeknou, odkud přijeli. Jídlo si vezmou s sebou; nadávek, že kacířům se musí ukázat silná pěst, se nenajedí... Rozsečský Čejka věděl příčinu těžkých časů. Bylo to skutečně kacířství, jež přivedlo kraj na pokraj záhuby. Církev má pravdu: musí nás vésti, abychom nezbloudili a aby každý nevěřil, co si sám vymyslí nebo co mu někdo napovídá... Pořádek musí být. Nevinní ovšem trpí s vinnými... A při tom pošilhával na Prudkého ze Čtyř Dvorů, který dosud mlčky naslouchal. Prudký vybuchl: „Jsi si tím skutečně jist, že příčinou našeho utrpení jsou kacíři? To ti řekl páter Johannes v Kunštátě, protože to je to jediné, co vždycky vykládá v kostele místo slova Božího. Ty to opakuješ, to se rozumí, když za tvou dcerou chodí kostelníkův syn. Ale podívej se: za starých dob, těch kacířských, bylo u nás přece lip. Naši dědové se také napracovali, jen co je pravda, a jejich chlebíček byl hodně tvrdý, ale přece jim do svědomí nikdo 23
nesahal. Udělali si práci na svém a na panském, a vždycky jim zbylo trochu času, aby si přečetli knížku; v neděli jich do kostela nikdo nehonil, šli tam dobrovolně, a měli kostel hezky doma... Nikomu nepřekáželi a nikoho neutlačovali; až potom přišla na ně tahle pohroma... To, co říkáš, je jako by beránek kalil vodu vlkovi...“ Čejka se usmál. „Snad chceš říci, že berani trkali do všech, kdo s nimi nesouhlasili? To byla ta svoboda, po které někteří vzdychají! Dřív také se muselo poslouchat. Není to, jak říkáš. A pro několik zbloudilců potom trpí celý kraj do třetího a čtvrtého pokolení...“ „Nezapírám, že jsem z rodu, který byl podle tebe kacířský. Ale tvůj rod byl kacířský také. Ještě tvůj děd nechodil do kostela do Kunštátu, ale na služby Boží „pod obojí“ v Olešnici. A z Rovečného, Bolešína, Víru, Věstína, Věstínka, Třesného, z Pro- setína, Louky, z celého kraje nechodil do kostela do Kunštátu nikdo, protože měli kostely své, bližší a tam se těšili slovem Božím jako horliví křesťané. Kostel byl vRovečném a v Olešnici; v Prosetíně se konaly služby Boží... Ve Veselí, v Jimramově, i v Kunštátě býval sbor... Vždyť z Kunštátu pocházel rod Husova učedníka Jiřího z Poděbrad, českého krále...“ Do hovoru se vmísil rezsečský Stloukal: „Prudký má pravdu; vlastně jsme my všichni z toho ducha, jak říká tuhle Čejka, kacířského. Ještě 24 se pamatuji, jak můj děd nikdy do kostela nešel
a jak ho vyslýchali na Kunštáfě na zámku; jednou k nám přišli vojáci s páterem, už nevím, jak se jmenoval, a všecko v domě prohledali, mne vyhodili s postele a našli nějaké knížky. Dědečka odvedli potom svázaného, a když se vrátil, hořce plakal... Ale již otec k vůli pokoji do kostela chodil, a já si držím svou víru, jak mě jí naučila maminka. Ta byla katolička ze Sulíkova. Často se mně však zasteskne, proč to všechno má být... Zdá se mně, jako bych byl ztracený... Rád bych si něco přečetl, ale není z čeho, a člověk je skoro jako zvíře — jen se stále stará o to, jak by uhájil ten kousek chleba pro sebe a rodinu... Chci mít pokoj. Co zmůžeme proti přesile? Co bylo, bylo, a už se nikdy nevrátí... To máte tak, jako s tou vodou v potoce. Přiteče, odteče — a již jí nechytíš...“ „To je právě otázka,“ odpověděl Prudký. „Voda přijde, odejde a nevrátí se. To jsme my lidé. Ale jiného je, když se zboří mlýn, který na té vodě pracuje, a my řekneme, že se již nikdy nevystaví. To je právě ten omyl... Kdyby tuhle Šimek, nedej Pán Bůh, vyhořel, tedy by se pokusil mlýn zase obnovit. Nejdřív by to byl jen malý mlýnek, potom by ho rozšířil, a nevzdal by se naděje. Tak je také s námi. Vzali nám svobodu, a my se musíme přičiňovat, abychom ji znovu získali...“ V očích Čejkových zableskl oheň. „Máš štěstí, že tě nikdo neposlouchá, kdo by to donesl na Kunštát. Prosím tě, co máš se svobodou? Bude snad zrušena robota? Nebudeš muset nic odvádět vrchnosti? Anebo chceš snad, aby byly 25
kostely zrušeny a abys žil jako s odpuštěním zvíře ve chlévě?“ „O to se nebudeme hádat. Ty nesvobodu necítíš. Já ji cítím, protože ještě nejsem tak daleko od toho, co jsme všichni ztratili. Tvůj otec by ještě mluvil jinak nežli ty! Je přece rozdíl v tom, jak se zachází s lidmi. Nevzpírám se robotě, ale nechci, aby mne drábi pokládali za dobytek a neměli pro mne lidského slova. Ty jsi drábům poddajný, ačkoliv se s tebou nemazlí a jednají tak, jako s námi se všemi... Já nikdy nebudu šťasten v životě, který dnes máme..." Rozhovor se stával ostrý, a Šimek jej přerušil. Počal vyprávěti, jaké to bylo ještě před padesáti lety... Co se všechno změnilo od té doby! Ale Čejka nepopustil. Jeho důvodem bylo, že kacířství minulých dob bylo výmyslem několika zhojných hlav, za něž dnes trpí celek. A v celém světě dnes vlastně je kacířství potřeno... Prudký se opět dostal do ohně. Na jeho rtech visely zraky ostatních hospodářů. Byli zde přátelé z Prosetína, Švanda a Pelíšek; vedle nich seděl Bednář z Louky a naproti Bláha ze Lhoty. Všichni mlčeli, ale bylo viděti, že jim jde o něco, co bylo skryto na dně srdce. Báli se říci své mínění před Čejkou. Prudký se zapomněl. Počal vyprávěti, jak je tomu ve světě dnes. Jen v našich zemích je nesvoboda a útisk. Ale pár hodin za Brnem, na Slovensku, jsou evangelické chrámy; slovo Boží se tam káže a lid je spokojený. A z Čech 26 uprchlo mnoho rodin do Němec, do Sas, a v Žitavě
se káže česky... A anglická země je celá evangelická, evangelické je i Nizozemí... Tam umřel Komenský... A na severu v Dánsku a Švédsku je mnoho českých rodin, které si zachovaly víru v cizí zemi... Jen u nás jsme tak zotročeni, že není dovoleno, aby se křesťan hlásil ke Kristu jako k Beránku Božímu, který snímá hříchy světa, a aby přijímal jeho svátost pod obojí způsobou, jak to Kristus nařídil..." Nastalo mlčení. A Prudký dodal: „Myslete si, co chcete, ale já věřím, že zase jednou bude svoboda, jako bývala za našich otců. Jednou bude dovoleno dvoje náboženství, katolické i evangelické, a potom budeme spokojeni...“ Čejka se zabodl očima do tváře Prudkého: „To ses krásně prozradil! Ale ty se této svobody nedočkáš — a také si jednou spálíš prsty! Pomoci nám chceš? Do neštěstí nás přivádíš, ještě větších chudáků z nás naděláš..." A s nesrozumitelným pozdravem odcházel vzhůru stezkou k Louce a Rozseči. Po jeho odchodu se hospodáři rozhovořili. „Dobře’s mu to řekl“ — mínil jeden. „Ale, což, bude-li se ti mstíti?“ — strachovali se jiní. „Musel jsem tak mluviti pro své svědomí. Nemohu snésti zrádců. Považte, kam se dostal pro naději, že jeho dceru si vezme kostelníkův syn! Nevěřím, že myslí doopravdy, co zde říkal; jen opakuje, co mu napovídali jiní. Kdyby přišla svoboda, tedy nakonec se přidá k většině... Ale ubohé 27
takové rodiny! Čejka se stane postrachem a svůdcem věrných v Rozseči. Zastraší je, zlomí jejich odpor — a nám je každá duše tak drahá... Ubývá nás... a nesmí ubývati, když má přijíti svoboda!“ „Promluvím s ním, až sem přijde pozítří,“ sliboval Šimek. „Bojím se, aby ti něco nenadrobil...“ „Děj se vůle Páně! A kdy se sejdeme, abychom se potěšili? Byl jsem nedávno ve Sloupnici a setkal se s kazatelem Danielem Stránským. Ten nalil nové naděje do mé duše. Je to Boží muž, a děkoval jsem Bohu, že nám dává takové odvážné služebníky, když jich ve vlasti nemáme...“ „Sejdeme se tedy u Švandů. Je to na pokraji vesnice, — a kdyby si nás náhodou někdo všiml, tedy nás neprozradí. Domácích se báti nemusíme. V Proseťíně a Čtyř Dvořích se dosud držíme z Boží milosti statečně.“ Pelíšek nabádal k opatrnosti. Poradil ostatním, aby své knihy rozdělili do různých skrýší a před nejistými sousedy se měli na pozoru. V pondělí ráno odvedli drábi Prudkého na Kunštát, a odtud do Brna na Špilberk, aby se odpovídal ze své víry, že bude dovoleno dvoje náboženství. Když se po půl roce Prudký vrátil a přátelé se ho ptali, jak se měl, jen mávl rukou a pohnutě pronesl: „Pán Bůh mne v pokušení a soužení posiloval. A s jeho pomocí tady to nikdy jiné nebude, i kdyby mne desetkrát odvedli na Špilberk.“ 28 A jeho ruka spočinula na srdci.
PAVEL VINKLAREK (1724) Ždánický pan farář byl radostně rozrušen. Dlouho prohlížel tvář Nevřelovu a nechtěl věřili svým uším. Před ním stál chalupník, kterého měl v podezření, že je nakloněn kacířství, a teď po jeho slovech ho v duchu odprošoval za křivdu, na něm páchanou. Zvěst, kterou Nevřela přinášel, ukázala, že tento v sebe uzavřený člověk není tím, zač jej pokládal farář i jeho předchůdce. Oddaný syn svaté církve chce přiložiti ruku k dílu, aby se kacířství v kraji nešířilo, ale bylo vymýceno. „Věc, která mne k vám vede, velebný pane, je moc důležitá. Viděl jsem na vlastní oči, jak cizí člověk jde od Slavkova lesy ke Ždánicím. Bylo mně to hned podezřelé, protože se ohlížel na všechny strany, a bylo vidět, že není nějak bezpečný. Sledoval jsem ho až k Pacasům. To mně stačilo; vždyť vědí, co Pacasovi jsou. Kolikrát jsem byl sám v nebezpečí, aby mne nedostali do svých spárů! Nikdy nemluví otevřeně, ale jejich narážky byly jasné. Mám oči, abych viděl... Proč tak často schází na mši svaté — a kdy jste je měl u svaté zpovědi? Ten cizinec jistě měl spadeno k Pacasům, protože jsou kacíři...“ „Co povídáš, je pravda, ale nestačí. Viděls cizince, a ten šel v Pacasům. Což, když tam šel jen k vůli nějaké obyčejné věci? Víš, jak to nedělá dobře, když svátá církev někomu křivdí..." A farář 29
se zamyslil, kolik vykonal bezvýsledných prohlídek domů ve Ždánicích a okolí a jak mu to v okolí uškodilo. Lidé v něm viděli jen slídila; musí změniti způsob práce, aby se nestal zcela nemožným. „Velebný pane, já jsem nejen viděl. Já jsem taky slyšel!“ „A cos slyšel?“ „Hezky jsem se přilepil zrovna na okno Pacaso- vých a poslouchal, co se u nich večer děje. A slyšel jsem zpěv. To nebyly naše písničky kostelní — to bylo něco docela jiného. A potom zase mluvili, vlastně mluvil jen ten cizí — to se jistě modlil — a zase to vypadalo, jako by četl.“ „To se již podobá, že máš pravdu. Děkuji ti srdečně za službu, kterou prokazuješ svaté církvi. Nezapomenu ti toho — a také se o tom zmíním milostivé vrchnosti. Zítra uvidím, co se dá dělat.“ Farář však nečekal do zítřka. Hned vyšel, aby se setkal jako náhodou s rychtářem. Byl to věrný syn církve, ačkoliv jeho předci byli tvrdí kacíři. Na žádné nedělní mši nescházel, u svaté zpovědi býval častěji nežli ostatní, první se přihlásil do Mariánské družiny, a farář v něm měl věrného pomocníka, kde šlo o důvěrná sdělení, jež neměla proniknouti do veřejnosti. „Myslím, že budeš míti, rychtáři, práci. Jen aby se nám povedla! Byla by to radost pro nás oba.“ V důvěrném hovoru sdělil stručně, co slyšel. Udavače ovšem neprozradil. Opatrnosti není nikdy 30 s dostatek.
Rychtářovy oči zazářily. Kacíř? Zde ve Ždáni- cích? Jaká to vzácná příležitost, aby se ukázalo, že obec není kacířská, ale věrně oddaná svaté církvi a čistému jejímu učení! Ale kde jest cizinec? Společně uvažovali. Věděli, že u Pacasů již nebude. Kacíři znají tisíce cest, aby smazali stopu, která by je mohla vésti k vyzrazení. Vtom si rychtář vzpomněl. Před chvílí mu doma vyprávěli, že jakýsi cizí člověk šel od Ždánic k Následovicím. A netrvalo dlouho, již spěchal rychtář se dvěma sousedy, aby cizince dohonil. Podařilo se jim to až u dvora mezi Následovicemi na křižovatce k Dam- bořicím a Žarošicím. Cizinec se zarazil, když jej zastavili. „Kdo jsi a kam jdeš?“ „Jsem ze Zvoleně a jdu za obchodem. Ostatně, co je vám do toho?“ „To uvidíme. Máš nějaké papíry s sebou?“ „Poddaný nenosí s sebou nikdy papírů.“ „Tak půjdeš s námi.“ Když se vraceli ke Ždánicím, u cesty se setkali s Nevřelou. Popatřil na rychtáře a pokývl hlavou. „Jest to on.“ Ve Ždánicích byl podroben cizinec křížovému výslechu. Přiznal, že byl ve Slavkově, ale chodí za obchodem jako plátýnkář. Poptal prý se, zda se dostane někde dobré plátno nebo kde by plátno koupili. „Byls u někoho ve Ždánicích?“ 31
„Byl jsem v jedné chalupě, ale nevím, jak se ti lidé jmenují.“ „To je divné, žes byl jen v jedné chalupě, a přece městys má tolik čísel.“ „Ďekli mně, že v celé obci nic nedostanu.“ Přivedli Pacasa. Ten pohlédl cize na příchozího. Kdo však znal jeho pohled, vyčetl v něm úzkost. „Znáš tohoto muže?“ „Neznám.“ „Ale byl u tebe.“ „Byl, ale ptal se po plátně, máme-li jaké nebo zda nepotřebujeme, že by nám ho opatřil.“ „A o čem jste spolu mluvili?“ „Vyprávěl, jak pochodil na Slavkovsku, když šel za obchodem.“ „My víme víc, než myslíš. A odpykáš si svou lež, kacíři prokletý.“ Pacas ani brvou nehnul. „Tuto nadávku slyším často. Ale co jsem provedl zlého?“ „Však my vyšetříme, jaká to plátna tvůj neznámý prodává!“ Dlouho do noci se radil rychtář s panem farářem, co by měli podniknouti. Pacas byl zřejmě nejistý; ale jak dokázati cizinci, kdo je a že skutečně šířil kacířství? Což není to tajný evangelík? Budou mít zbytečnou mrzutost pro svou horlivost. Ale je-li nebezpečným kacířem, jak by si odpověděli, že ho propustí? Rozhodli se, že cizince nechají několik dní 32 v šatlavě, a snad se nějak celá věc vyjasní. Cosi
jim pravilo, že se neklamou. Ale jak nabýti důkazů? Sám rychtář se zachvěl při myšlence, že by mohl snad býti pokárán za přílišnou horlivost. Vždyť skutečných pláteníků prochází krajinou zvlášť na jaře mnoho. Na Slovensku lidé dělají plátna v zimě a na jaře je prodávají. A zase si vzpomněl, že právě mnoho kacířů zneužívá svého obchodu s plátny, aby se vloudili k podezřelým rodinám a odvraceli je od cesty víry a spásy... Pomoc přišla znepokojenému rychtáři i faráři dříve, nežli se nadáli. Druhého dne přichvátal rychlý posel od slavkovské vrchnosti, že se potuluje v kraji nebezpečný predikant Pavel Vinklárek a že jej mají rychtáři zadržeti a vrchnosti podati o něm zprávu, jakmile by se v jejich obci objevil. V dopise byl připojen popis Vinklárkův. Rychtář běžel radostně rozechvěn na faru. Když přečetl list i pan farář, oddychl si z hluboká. Nebylo pochyby: zatčený, který se vydával za slovenského pláteníka, byl skutečně kacíř, a to kacíř velmi nebezpečný, dokonce kazatel, nebo, jak se říká, predikant... Rychtář si dal předvésti ze šatlavy vězně. „Tak, už se tě nemusíme ptát, jak se jmenuješ, Pavle Vinklárkul A tvé řemeslo už také známe —, ale je to něco jiného než obyčejné plátenictví, ha, ha — co tomu říkáš?“ Vězeň ostře pohlédl na rychtáře. „Když tyto věci víš, proč se mne ptáš a proč mne vyslýcháš?“ „Chtěl jsem ti připravit radost, kdybys náhodou na své jméno zapomněl, abys nebyl v nejistotě!“ 33
„Prohledali jste mne již včera a nenašli u mne nic zlého. Nic s sebou nemám. Kdo může říci, že jsem tu ve Ždánicích dělal něco proti zákonu?“ „To ti nebudu povídat já, to ti řekne soud, až budeš před ním stát.“ Také farář navštívil vězně. „Vidíš, jak nebezpečná věc je šířit kacířství. Ale myslím, žes byl sám sveden. Kdyby ses obrátil, velmi bys polehčil svou vinu. Mohl bych ti pomoci, aby ti byl trest zmírněn. Víš, že jde o život.“ „Kdo se tě prosí o tuto službu? Já pravdu znám a nepotřebuji tvého poučení. Nech mne na pokojil“ „Ani v této chvíli, když jsi ztracen, nevzpomeneš na Pána Boha?“ „Právě proto, že na Pána Boha vzpomínám, nepotřebuji tvých svodů, služebníče Antikristův!“ Nejbližší dni byly nekonečně dlouhé jak pro rychtáře a faráře, tak pro uvězněného Vinklárka. Rychtář byl nedočkavý, Vinklárek přemýšlel, co ho čeká. Věděl dobře, že jest vysoký trest na tajné kazatele, a cítil, že se vrchnost dověděla zradou daleko více, nežli věděti měla. Před jeho duší byl stín hlubokého utrpení, jež ho čeká. Bude to v nejlepším případě těžký, dlouholetý žalář s tělesným mučením, ale možná, že to bude trest smrti, stětí... nebo snad i hranice, jako byla hranice Husova... Zatím se vyměňovaly zprávy mezi Slavkovem a Ždánicemi. Konečně za týden přišel dozorce nad šatlavou Lahoda večer s tajemným úsměvem. Nikdy nevedl s Vinklárkem řečí. Dnes však, 34
když mu podával kus chleba a džbán vody, prohodil významnou větu: „Zítra večer již tě obsluhovat nebudu. Ráno půjdeš do Brna před soud.“ Vinklárek neodpověděl. Temná budoucnost se blížila neodvratně. Když dozorce odešel, vězeň zapomněl na chléb a osvěžení a poklekl u otepi slámy, jež mu sloužila za lože. „Z hlubokosti srdce svého volám k Tobě, Hospodine ... Viz služebníka svého, který jest vydán na pospas svým nepřátelům... Tobě, Tobě samému a Tvé pravdě chci sloužiti po všechny dny života svého. Pomoz duši mé, která jest v zemi vyprahlé, kde není žádné vody... Ježíši Kriste, který jsi trpěl v Getsemane a na dřevě kříže potupnou smrt, dej, abych se nestyděl trpěti také za Tebe...“ Hodiny ubíhaly. Ponocný vyvolával nad spící krajinou půlnoc. A Vinklárek dosud klečel u svého lože a modlil se. Vtom jej vyrušil, ano zděsil, zvuk. Někdo vsunul opatrně klíč do zámku šatlavy, odemkl zámek, a bylo slyšeti, jak se dveře tiše otevřely. Do vězení vstoupila postava. Dušeným hlasem se ozvala dřív, než mohl Vinklárek vykřiknouti. „Chovej se tiše!“ „Kdo jsi?“ „Neptej se! Přináším ti osvobození.“ Ruky Vinklárkovy se zmocnila ruka jiná. Byla to ruka ženská. „Neztrácej času a pojď za mnou!“ 35
S Vinklárkem se zatočil svět: jest to anděl nebo jest to lidská bytost? Sní, nebo jest to, co vidí, skutečnost? „Jsem také jedna ovečka rozptýleného stádce, dcera žalářníkova. Sledovala jsem, co se s tebou děje, a Bůh mně ukázal, jak ti mám pomoci ve chvíli nej těžší.“ „Ty —? Dcera žalářníkova?“ „Nediv se! Předivné jsou cesty Páně.“ Ženská ruka sevřela ruku Vinklárkovu a vedla ho z vězení. Venku se zastavili. Bylo chladno, dubnový večer nebyl právě nejpříjemnější a hluboká tma se vznášela nad krajinou. Žena okamžik naslouchala. Nikde nejmenšího pohnutí. Opět otočila klíčem v zámku a klíč vytáhla. „Bude jim to trvat dlouho, než se dostanou do šatlavy. Ti se překvapí, když klec bude prázdná! A teď rychle pojď!“ Vedla jej stezkou za městys, a bylo jasno, že zde zná každý kamének. „Pozor, tu je strouha, abys do ní nepadl.“ „Nyní trochu napravo, protože bychom nechali stopy v měkké hlíně!“ „A teď do lesa!“ Vinklárek mlčel. Co prožil, bylo mnoho i pro muže tak otrlého a zvyklého na nebezpečí, jakými prošel. Ohromovala jej neuvěřitelnost vysvobození. Ale není pochyby: ruka ženy dosud svírá ruku jeho — a jest to ruka měkká přes všechnu svou 36 pevnost, kterou svírala jeho pravici.
Když se blížili ke Kyjovu, zasvitl měsíc a trhaly se mraky. Bylo nutno býti opatrným. Vyhnuli se polními cestami Kyjovu — a průvodkyně ukázala rukou: „Teď máme zase volnou cestu až k Misířínu a Hovoranům.“ „Ale kdy se vrátíš?“ „Na to se neptej. Naší starostí teď je, abys byl ty v bezpečí.“ Zase kráčeli, a ztlumeným hlasem vyprávěla dcera žalářníkova svůj životní příběh. Byla věrnou katoličkou, až ždánický farář sebral mnoho knih v rodinách a uložil je právě v přístěnku šatlavy. Kateřina ze zvědavosti jednou nahlédla do jedné, potom do druhé, až konečně přečetla všechny — znala Bibli kralickou... četla historii o utrpení církve... a když mohla, tedy těm, kdo byli v podezření, nějak pomohla. Ale nikdy neměla síly přihlásili se k nim jako jedna ze stádce Kristova. Až teď, když otec vyprávěl o vězni, který prý je kazatelem, nebezpečným predikantem, zastyděla se v hloubi srdce... Jiní vydávají se v nebezpečí života, přecházejí hranice, aby posilovali klesající, a ona se stydí, ano zapírá svou víru — a vydává se v Boží hněv, protože, kdo zapře Krista před lidmi, toho zapře Kristus na posledním soudu... Dlouho váhala, co má udělali, až včera, když otec přinesl zprávu, že Vinklárek má býti dodán do Brna k hrdelnímu soudu, viděla, že se musí již jednou rozhodnouti. Modlila se, aby jí Bůh dal sílu. Potom se přesvědčila, zda skutečně všichni spí. Rodiče byli 37
zvyklí, že někdy zůstává večer déle vzhůru, a mysleli, že se snad toulá s chlapci a vyhledává jejich přízeň. Ona však chodila o samotě a vždy to byly chvíle nejkrásnější, protože tu mluvila s Bohem a vzpomínala těch, kdo trpí pro jeho pravdu. Připravila se proto dobře. Vzala s sebou i něco na občerstvení, aby mohli uraziti veliký kus cesty... Měsíc vystoupil z mraků a Vinklárek popatřil do tváře své zachranitelky. Byla mladá, asi dvaadvacetiletá, plná odhodlání a veliké víry v tomto okamžiku... „Bůh sám tě osvítil a vedl. Jak se ti odplatím?“ „Takové věci nečekají na odplatu. Jen abychom unikli! Budeme-li ráno v Hovoranech, pak klidně půjdeme snad do Čejče. Tam znám Páleníkovy — byli jednou také vyšetřováni — — a snad pochopí, co by měli dělati. Kéž jim dá Bůh sílu, aby nás neodmítli od svého prahu! A kdyby odmítli, tedy se někde posilníme, třeba v hospodě — a snad nás někdo sveze. Uvidíme, kudy máme jiti...“ A zase jim cesta plynula, ale světla denního přibývalo. Bylo již jitro. V Hovoranech tu a tam lidé pohlíželi s podivem na časné poutníky, na nichž bylo viděti, že ušli již notný kus cesty. Za Hovorany je dohonil povoz. „Nechcete se svézt?“ „Jak bychom nechtěli! Kam jedeš?“ „Do Hodonína!“ Oči poutníků zazářily. Dívka s mužem vyskočili na prostý povoz. Po- 38 citovali každý kámen, o který zavadilo jeho kolo,
ale byli neskonale šťastni. Vozka na ně pohlížel zvědavě. „Kam jdete?“ „Do Holiče“, odpověděla hbitě dívka. „A co tam?“ Okamžik mlčení. Potom dívka zvolna vypráví, že tam mají příbuzné. Jdou je navštívit. A aby jim cesta rychleji uběhla, vyšli v noci. Nemohou býti z domova tak dlouho, jak by si přáli...“ „Je to dost zlé, že jste se vypravili oba — jistě máte někoho doma, kdo by vás zastal v práci.“ V Hodoníně se zastavil povoz u zájezdné hospody. Cestující nabídli vozkovi občerstvení, chléb, máslo, který měla dívka v šátku, a koupili sklenici nápoje. Vozka odmítl. „Rád každému pomohu. A možná, že se někdy na Slovensku uvidíme, kdybych tam náhodou přišel...“ V jeho očích cosi zablesklo. Což tento muž nevěřil, že jedou na návštěvu? K večeru se vypravili Vinklárek a Kateřina k Holiči. Již se nevedli za ruce. Ale jejich oči byly stále více spojeny. Vinklárek vyprávěl o své činnosti. Jest potomkem vystěhovalců a nikdy nemůže zapome- nouti na svou českou zemi, na tisíce duší, které tam úpějí v otroctví, a proto občas se k nim podívá, knihu jim přinese a potěší a posílí je v jejich víře... Jest kazatelem na východním Slovensku, kde z různých krajů moravských se bratři spojují v touze, aby zase jednou došlo ke svobodě víry a svědomí... 39
Pojednou se zarazil. „Tys mne vysvobodila, ale co bude s tebou?“ „Znáš slovo Písem, že někdy musíme opusfiti otce svého a matku svou, abychom z rukou Božích stokrát více obdrželi? I já věřím, že mně Pán Bůh vynahradí ztrátu dnešní noci... Pozbyla jsem otce a matku. Zůstává mně nebeský Otec...“ „A což, Kateřino, kdyby ti Pán Bůh dal ještě jiné věci, někoho, kdo tě bude míti ze srdce rád za velikou oběť, kterou jsi mu přinesla? Jsem kazatelem evangelia a nikdy jsem nepomyslil na ženu. Dnes na ni myslím.“ Unavená tvář Kateřinina se zalila ruměncem. Její mlčení bylo nejkrásnější odpovědí, kterou zpívala Vinklárkovi na jeho otázku. Přicházeli ke slovenským hranicím. Pavel Vinklárek se sklonil ke Kateřině a políbil ji. A Kateřina uchopila jeho hlavu do obou rukou a opětujíc jeho polibek zalkala štěstím, jež se jí otevřelo po chvílích úzkosti a duševních zápasů. * Zatím měly Ždánice divadlo, jakých nezažily. Ráno vstal žalářník Lahoda, jako obvykle, a nedivil se, že dcera není v kuchyni. Mívala divné nápady a někdy odešla na pole přede dnem. Byla to dívka do práce, kterou obdivovalo celé okolí. Ale zarazil se, když chtěl donésti vězni poslední snídani a na věšáku nebylo klíče od věznice. Lahoda se dal do hledání. Zmaten vzpomínal, kde byl večer, když podal vězni večeři. A vždy 40 znovu se vracel k myšlence, že pověsil klíč jako
RkJQdWJsaXNoZXIy NTQ1MzM3